Tak se chybka stala

V knihovně mají dvě knihy stejného jména: Uprostřed století. Jelikož jsem si nepamatoval autora, ale jen to, že šlo o starou knihu, půjčil jsem si tu starší. Pravda, vypadala jinak, ale to jsme přičítal jinému vydání. Ouha, ono jde o úplně jinou bichli. Takže to mi moc nepomůže holt. No co se dá dělat, skusím si půjčit i tu druhou a budu doufat, že to už je ta správná.

Tak bohužel

Stavoval jsme se v knihovně, ale stále ještě nemají. Takže sory, nevím co s tím. Jak jsem si omylem přeformátoval část disku kde byly originální scany, tak se mi to holt povedlo totálně pokazit no. Já si vždycky říkal, že rozdělený disk přináší jen problémy, ale teĎ se mi to i povedlo dokázat. bohužel na sobě.. Nešikovnost a nesoustředěnost se holt nevyplácí. A pravda, ten debilní windowsí instalátor poklidně přehodil písmena disků.. To by slušný program dělat neměl..

Policejní cenzura

Policejní cenzuře takováto představení velmi málo podléhala a zajisté tu často prohozeno ledaco, co by na veřejném jevišti za tehdejších dob přísně bylo bývalo pokutováno. Takovýchto produkcí bývalo za odpoledne i večer několik; bylo vždy nabito a vytrvalejší část obecenstva, k níž náležíval jsem ovšem též já, zůstala tu třeba na všecky. Ačkoliv to, co nám dětem tu se podávalo, nebylo ani z estetického, ani z mravního stanoviska nejpřiměřenější stravou pro dětskou útlou mysl a ačkoliv tu as tak mnohé slovo padlo, jež se nehodilo pro takové obecenstvo, byly nám tyto hry, když se nám nic jiného, lepšího neposkytovalo, pravou rozkoší. /L. Quis/

Představení

A sotvaže zalehne vřava způsobená těmito něžnými manželi, přichází dráteník, prozpěvuje si vesele svou: „Já su dobrý řemeslník od trenčanské stolice." A za ním objeví se vandrovní, který před hospodou náramně velkopansky si počíná, neviditelného fiakra „numero eins" propouští, vše ovšem, aby to bylo více panské, po němečku. Na jeho volání: „Wirtshaus, mach auf!" přiběhne hostinský s podomkem a otáčí se s poklonami kolem vzácného hosta. Konec je velmi smutný. Když si cizinec dopřeje všeho, co hrdlo I ráčí, vezme do zaječích, marně jej pak krčmář láká (nejkrásnějšími sliby, například že mu uchystali |„štrudl přes Lorenciperk tažený, že škraloup na pivě ani aucknecht neprošlápl", a zase nejdůtklivější-11 i hrozbami, aby se z třetí terasy, odkud uprchlík se mu vysmívá, do hospody navrátil. Ale již se patrně jřipozdívá. Přichází ponocný, odtrubuje dvanáctou zanotuje: „Blahý, kdo dle povolání." Sotva dozpíval, vypukne kdesi nahoře požár. Plameny šlehají. Hluk. Zmatek. Když posléze požár, vykonav své zhoubné dílo, nadobro uhasí, přijíždí obecní stříkačka, prová-' zená oddělením „pimprlchóru" (obecní hasiči zvali se tenkráte pompiéři), aby přesvědčivši se, že už je vše v pořádku, zase odjela. To byl asi kromě meziscén Kašpárka a někdy též jeho ženy a také nevyhnutelného čerta v hlavních rysech stálý a věčně se opakující repertoár jeslí. Někde měli též uprostřed skalin některé terasy upravené malé jeviště s oponou a proměnlivými dekoracemi, kde hrávali velice volně upravené kusy Klicperovy, Štěpánkovy nebo i Kopeckého.

Hra

Kašpárek sebou mrštně vrtěl, rozkládal rukama, kýval hlavou, klonil se a pletl se všude i do všeho; nejraději pak přijímal oběma rukama jako odměnu za své výkony jablíčka, jež mu děti s pýchou a o závod poskytovaly. — Vtipy a písničky jeho byly ovšem čistě pražské, samorostlé a vždy časové, ovšemže nikoliv vybrané. Celý ten zázrak pohyblivosti prováděla ruka některého z pánů principálů, na níž loutka byla nastrčena. Představení zahájil lampář, chodě od lucerny k lucerně, aby ji rozsvítil; přitom prozpěvoval si za průvodu harmoniky neb kytary, z útrob lešení se ozývající, stereotypní svou vstupní píseň: „A já jsem ten lampář, ten starý, šedivý taškář" — — Po něm objevil se kominík s žebříkem a šornou. Šel do hospody čistit komín; vešel a zanedlouho vykukoval z otvoru komína, jako by se chtěl přesvědčiti, je-li vše kolem bezpečno. Když zmizel, přihnal se klouček učedník. Poslala ho pro mistra paní mistrová v neblahém tušení, kam asi zapadl. Kluk hledá pána ovšem nejprve v komíně a volá, vydrápav se až na jeho vrchol: „Pane mistrrrr!" Ale marně. Však vtom již chvátá sem paní mistrová s křičícím fakanem na rukou a s nadávkami v ústech. Již chce vraziti do hospody, když jí dvéře zastoupí tlustý pan hospodský. Zapírá jí zbloudilého muže, ale žena nevěří. Posléze se jí podaří zhlédnouti jej oknem. Tu: „šenkýř jej omlouvá, že pije vodu; karty nehrá, jen se dívá". Však nic naplat, rozzuřená manželka odstrčí jej, vrazí do krčmy, a v mžiku vyvádí potácejícího se chotě, na jehož ubohou hlavu a hřbet rány jenjen se sypou. Učedník mezitím provádí výskaje radostí hurónský tanec.

Šašek s rolničkou

Vánoční hra, ať narození Páně a koleda pastýřů neb, dle doby výroční, příchod tří králů a řádění ukrutného Heroda, odbyla se hned zpočátku, a to hezky zkrátka, jako mimochodem za obecné nepozornosti. Teprve po tomto úvodu nastalo vlastní před-siavení. Byla to řada mezi sebou nesouvisejících zcela prostých, ba triviálních scén z pražského pouličního života, v nichž vystupovaly typické figurky lampáře, dráteníka, vandrovního, kominíka aj. Hrálo se loutkami, které provozovatelé hry, z většího dílu tovaryši, sedíce a krčíce se pod lešením, zdola pomocí dřívek k nohám loutek přidělaných, zakrytými otvory mezi Stupni teras z jednoho patra do druhého vodili. Loutky ty vcházely do domů, dívaly se z oken, pohybovaly rukama a vedly si vůbec „jako živé". Nejčipernější a nejoblíbenější byl mezi nimi Kašpárek, oděný v dlouhou, až k zemi splývající obyčejně červenou sukni; velkou hlavu jeho pokrývala čapka s rolničkou.
(Mimochodem, je to náhoda, ale zrovna se docela hodí, že právě dnes oznámili archeologové, že pravděpodobně nalezli hrob krále Heroda)

Jesle

Však v Praze rozvinula se věc ta ještě jinače. To byly ty pokoutní „jesle", k nimž tu čtenáře uvádím. V pozadí po celé šířce světnice zřízeno schůdkovité lešení as o čtyřech patrech. Spodek lešení zakryt všelikými rouchy. V nejnižším patře asi tak vysokém, co by dítě pohodlně mohlo přihlížeti, vystrojeny tradicionelně skutečné jesle, ale s tou úchylkou, že se město Betlém nenalézalo, jak jinak zvykem, přímo na skalách nad nimi, ale že oddáleno až k samému stropu do nejvyššího a nejzadnějšího, čtvrtého patra. Druhé a třetí patro nebo terasy představovaly beze všeho přechodu uprostřed legendárního dávnověku kus nynějšího světa. Byla tu na cestě hospoda se zeleným věncem, domek to patrový o čtyřech skutečných stěnách se zasklenými okny, které se otevíraly, se dveřmi, jimiž se chodilo, ba i s řádným komínem. Podél cesty postaveny kandelábry se skutečnými lucerničkarni, cesta pak vedla k bráně, jejíž podoba odkoukána některé z bran pražských. V třetím patře opět nějaký novodobý domek, pak několik stromů, představujících les, pak poustevna a posléze i jakýs středověký hrad. Úbočí jednotlivých teras tvořila přeuměle z papíru vyrobená skála, zakrývající otevřené prostranství mezi těmito stěnami, po celé šířce „jeviště" se táhnoucí. Opony tu nebývalo.